// JavaScript Document

GUATEMALA

19.3. - 26.3. 2015

Kapitola 1. (19.3. Čt)

Cesta do Guatemaly, Xela


V 11:30 jsem odjel ADO autobusem do Ciudad Cuauhtémoc, což je příhraniční město u hranic s Guatemalou. Cesta měla oficiálně trvat 3:10h, ale dojeli jsme až kolem 16:00. V Comitánu jsme dlouho stáli a nic se nedělo. Řidič také moc nespěchal. V těchto třídách autobusů je několik obrazovek, na kterých se pouští pro cestující filmy. Zvuk jde normálně do reproduktorů nad cestujícími. Většinou dávají americké filmy cca 2 roky staré. Nyní dávali dokument o M. Jacksonovi This is it a poté dokument o vývoji dítěte, mimin – super ;).

V Ciudad Cuauhtémoc jsme vystoupili už jen běloši. Celkem 6 lidí. Já, Carolin z Německa, dvě Američanky a dva šedesátnici z Německa. Dali jsme se nějak dohromady. V Ciudad Cuauhtémoc hned naproti autobusu je mexické imigrační. Tam se musí jít pro razítko. Výstupní poplatek nikdo z nás neplatil a to ať už jsme vstoupili do země vzduchem nebo po zemi jako Carolin (z US v Tijuaně). Potom jsme vzali dva taxíky a muselo se dojet na guatemalský přechod (několik kilometrů) - 16 pesos za člověka. Tam chtěli takový tichý poplatek. Prostě řekli, že to bude 20Q ani neřekli proč. Pak vám dali pas s razítkem. OK, zavřeli jsme oči, zaplatili a šli dál. Byl jsem v Guatemale.

Na přechodu jsem od místních překupníků vyměnil ještě dolary za quetzaly (kurz 7Q za 1$ - horší než v San Cristobal). Za hranicemi se muselo dojít nebo opět dojet ke stanovištím autobusu, které jeli dále do vnitrozemí. Vzali jsme s Carolin tuk tuk za pár drobných. Původně jsem chtěl jet do města Panajechel (260km), ale bylo mi jasné, že se to nedá ještě tento den stihnout dojet. Takže se jelo do "bližšího" Quezaltenanga (180km z hranic). Jelo nás všech šest bílých. Nastoupili jsme do tzv. chicken busu. Staré americké často školní autobusy přemalované do pestrobarevných motivů, vytuněných chromovanými nárazníky, přidanými barevnými světly a silnou reprosoustavou uvnitř. Co se děje uvnitř těchto autobusů a jak se v nich cestuje, je na celý článek. Obsadili jsme s Carolin sedačku o velikosti pro dva bělochy, ale vždy pro tři domorodce. I s námi se při dalších cestách moc nemazlily a jeli jsme já, Carolin a domorodec. Ještěže Carolin je drobnější postavy. Jelo se tedy po vcelku kvalitních silnicích, které se táhly mezi obrovskými kopci, serpentýny nebyly rozhodně výjimka.

V Guatemale jsou na silnicích také retardéry :( Část cesty bylo ještě za světla, takže jsme pozorovali okolní nádherné scenérie. Po asi třech hodinách kodrcání se spoustou zastávek na znamení (tzn. kdekoli) jsme dojeli do města Huehuetenango (Huehue), kde autobus končil a jel zpět do La Mesilla na hranice. Měli jsme, ale zaplaceno až do Xely (zkrácený název Quezaltenanga), 40Q, tak jsme přemýšleli, jak poznají v tom dalším autobuse do Xely, že už jsme zaplatili. Jízdenku jsme dostali jen do Huehue. Ale bylo to v pohodě. Guatemalci byli poctivý, nápomocní a přátelští. Průvodčí z prvního chicken busu dal peníze chlapíkovi, který jel taky do Xely a ten za nás po tom v autobuse zaplatil. Na spoj do Xely jsme čekali asi půl hodiny, během které to 4 z 6 bělochů vzdali a vzali si taxík. Narvali se do něj všichni včetně jejich batohů. Takže se v taxíku tlačili ještě víc než v chicken busu. Když jsme zůstali tedy jen já a Carolin, tak jsme odposlechli místní na zastávce, jak se odpadlíkům smějí a kroutí hlavami, proč jedou taxíkem.

V Huehue už ale byla tma a to není dobré pro cestu v chicken busu pro cizince. Velmi se to nedoporučuje. Takže jsme byli oba rádi, že jedeme aspoň ve dvou. Chicken bus do Xely dojel, hopsli jsme do něj a jeli. Během dvouhodinové cesty do Xely se nic nestalo, bylo tma, pospávali jsme a nemohli se dočkat příjezdu do Xely. Tam jsme dorazili kolem deváté večer a šli hledat hostel, kde měla Carolin rezervaci (já neměl, jak je u mě tradice, nic zajištěného). Nechtěl jsem Carolin nechat pochodovat samotnou noční Xelou, tak jsem šel s ní najít hostel a zkusit, jestli tam budou mít ještě místo pro mě. Nemohli jsme ho asi 45 minut najít, prošli jsme "půlku" města, až u nás zastavil jeden velmi ochotný chlapík, který se divil, že chodíme za tmy po městě, tak jestli nemáme nějaké problémy. Hostel Black Cat náhodou znal, protože měl pizzerii poblíž. Tak nás ochotně svezl svým autem až k hostelu, který byl nakonec v úplně jiné čtvrti města, ve které jsme původně hledali. Ulice se jmenovali stejně, ale v bylo to v jiné čtvrti. Místo v hostelu pro mě ještě měli, tak jsem vzal za 60Q sdílený pokoj (i se snídaní, kterou měli normálně kolem 35-40Q). Kromě mě a Carolin, tam byla v pokoji ještě jedna Američanka. Ještě ten večer jsme se seznámili s izraelským párem Nitzan a Gal. Cestují už několik měsíců od Argentiny nahoru do střední Ameriky. Velmi příjemní lidé, tak jsme se domluvili, že zítra podnikneme cestu do horkých pramenů Fuentes Georginas. Hostel byl nakonec v centru jeden blok od hlavního náměstí v Xele. Smíšený pokoj ušel, ale bylo hodně slyšet hluk z chodby a společných prostor s barem. Ty nebyly špatné, bylo zde dost cestovatelů, takže se dalo u pivka vždy pokecat. První otázky? Odkud jsi, jak se jmenuješ, odkud jedeš, jak dlouho cestuješ, co tě ještě čeká...


V další kapitole >>> Xela, horké prameny Fuentes Georginas