Kapitola 8. (26.3. Čt)
Cesta do Mexika, Belize
Dnes bohužel opouštím po týdnu Guatemalu. Nejet do Guatemaly by byla velká chyba. Překvapilo mě kolik je tu toho k vidění a možností zábavy a relaxace. A to jsem toho většinu musel z časových důvodů vynechat. Rozhodně je to země klidně na měsíční samostatnou dovolenou a cestování. Hlavně se nebát a jít do toho. Rád jsem tu byl a rád se sem opět vrátím.
Na cestu z Flores do mexického Chetumalu přes stát Belize jsme vyrazili po osmé (tradiční zpoždění) soukromým mini busem (cca 20 lidí, většina jela Chetumalu). Postupně jsme nabírali další spolucestující, tak se cesta začala prodlužovat. Délka cesty měla být kolem 8 hodin, nakonec to do Chetumalu vyšlo na 10 hodin. Kdybych jel veřejnou dopravou, řekl bych, že by to bylo podstatně náročnější i dražší (přejížděli jsme dvakrát hranice). Většinu cesty jsem seděl s cca 40tníkem z Holandska (potkal jsem ho už v hostelu ve Flores), který na zimu jezdí do teplých krajin, protože je mu doma zima (bydlí na lodi). Na první pohled takový pouliční typ.
Během jízdy na hranice s Belize se toho moc neudálo, pozoroval jsem krajinu, která byla už spíše placka s porovnáním s krajinou u Xely a Panajachelu. Na hranice Guatemala-Belize jsme přijeli kolem 10:30. Museli jsme vystoupit, vzít si batohy a přejít kontrolami po svých. Na guatemalské straně hranice se musel zaplatit poplatek 20(30)Q za vystoupení ze země. Potom se došlo pár desítek metrů na belizskou hraniční kontrolu, kde se nic neplatilo, jen se kontrolovali pasy, dostali jsme razítko a prošli celní kontrolou. Tam se mě místní „velryba“ zeptala, jestli nemám sebou ovoce, alkohol apod. Odkýval jsem, že ne a šel jsem dál. Za budovou celnice na belizské straně jsme asi půl hodiny čekali na náš autobus, než projede oběma kontrolami. Sem z belizské strany přijížděly jen taxíky, žádná veřejná doprava. Jsem v Belize.
Belize je na první pohledy jiná než Mexiko a Guatemala. A to v první řadě jazykem - mluví se zde oficiálně anglicky. Je to tím, že území Belize bylo od 18. století kolonizováno britským impériem a dodnes je členským státem Commonwealthu. Belize leží u karibského moře a vzhled lidí je zde jiný. Jsou to potomci afrických otroků, mayů nebo evropských osadníků. Po čekání na hranicích na odbavení autobusu jsme vyrazili napříč belizským vnitrozemím přes hlavní město Belmopan k moři do Belize City. Tam jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. Zastavilo se na parkovišti pár bloků od přístavu. Zde několik lidi vystoupilo a jeli buď na letiště, nebo pokračovali na některý z belizských hojně turisty navštěvovaných ostrovů. Na parkovišti byl pouliční stánek s tradiční Big Mama Kitchen. Obrovská černoška, dobře naložená, spousta hrnců s navařeným jídlem, jen si vybrat a namíchat. Škoda, neměnil jsem si belizské dolary (protože jsme jen projížděli) jinak bych si určitě něco dal. Belize City mělo podle tabule jen 70 000 lidí. Belize je nejméně lidnatá země Střední Ameriky. Bylo všude vidět, že pořád něco někde staví a opravují.
Vyrazili jsme dále na sever k hranicím s Mexikem. Po dalších minimálně třech hodinách cesty jsme byli na belizských hranicích. Opět jsme všichni vystoupili a šli na imigrační. V Belize požadují od 1. 1. 2015 výstupní poplatek 30B (= 15 dolarů). Docela dost, za těch pět hodin v této zemi. Já měl u sebe jen celou stovku USD, tak trochu brblali, ale nakonec mi dali na zpět. Jinak bez problémů a razítko jsem dostal. Nastoupili jsme zase do autobusu a museli přejet pár kilometrů na mexické hranice. K nim se jelo po silnici, u které z každé strany byla vysoká zeď s ostnatým drátem. Na mexickém přechodu jsme opět vystoupit s batohy a šli na imigrační. Zde jsme vyplnili opět vstupní dotazník (stejný jako při příletu do Mexika). Ten se nesmí ztratit, odevzdává se při výstupu ze země. Potom na celní kontrolu, kde se zrentgenovali batohy, a na závěr každého čekalo zmáčknutí pověstného tlačítka. Jak už jsem psal při příletu do Mexika, tak pokud se rozsvítí zelené světélko, může člověk jít dál. Pokud červené, je provedena prohlídka obsahu batohu. Já jsem měl tentokrát smůlu :) Červené světlo = prohlídka. Naštěstí to nebylo extra důkladné a do tří minut hotovo. Ostatní spolucestující měli všichni zelené světélko. Byla to pro všechny zábava hromadně sledovat, komu se co rozsvítí. Prohlížel se docela důkladně i autobus, takže každý takový přechod hranic zabral minimálně půl až hodinu. Cílová stanice autobusu byl Chetumal, příhraniční město. Tam jsme nakonec dorazili v 18:00.
Pokračování mé cesty, kde jsem se vrátil do Mexika můžete číst od kapitoly 7 (Návrat do Mexika, Chetumal, Tulum) >>> čti