// JavaScript Document

MALAJSIE

23.1. - 16.2. 2016

Kapitola 9. (31.1. Ne)

Sepilok - orangutaní stanice


Opouštím Kota Kinabalu. Během noci přibyl na pokoj jeden člověk, tak jsme byli tři. První autobus směr město Sandakan jede v sedm ráno ze severního autobusového nádraží Imanan (utera = sever/severní). Vstal jsem podle toho, vzal již sbalené batohy a šel najít taxi, které mě doveze na nádraží. To je minimálně 5km od centra Kota Kinabalu. Samotné město je hodně rozlezlé do okolí a podél moře, takže to není všude blízko. Na nádraží bych dojel i busem z centra, ale nikde nebyl jízdní řád, ani jak dlouho by to trvalo a hlavně odkud by to jelo. Tak jsem si to ráno nekomplikoval a vzal taxi za 30MYR. Bylo to skutečně dost daleko, takže jsem ani nelitoval. Busem bych jel dlouho, taxíkem cca 10-15minut. Na nádraží mě vyhodil těsně před sedmou. Ještě než jsem stačil vystoupit, tak se k taxíku seběhli naháněči z různých autobusových společnosti a ptali se kam jedu. Já odolal a neřekl nic. Prošel jsem jimi a na nádraží si vybral jednu z mnoha přepážek společnosti, které poskytují přepravu lidí. Za 43MYR jsem koupil lístek do města Sandakan s tím, že mi zastaví 20km před Sandakanem na rozcestí do Sepiloku, kam jsem měl dnes namířeno. Na lístku bylo, že bus jede v sedm, což jsem i chtěl, ale stejně jsme čekali, až autobus dojede a náloží nás. Odjezd byl nakonec 7:45. V autobusu bylo maximálně osm lidí. Autobus pěkný, velký, moderní, místa na nohy dost. Ani se během cesty extrémně neklimatizovalo, tak jsem nepotřeboval ani svetr navíc.

Zpočátku cesta moc neubíhala, jelo se po různých předměstích KK. Zajímavé to začalo být, až když jsme se začali přibližovat do hor k hoře Mt. Kinabalu. Najednou jsme vjeli do horských serpentýn, pomalu jsme od moře stoupali až cca do 2000m. Po cestě se nám otevřely nádherné výhledy na okolní kopce porostlé džunglí. K nejvyšší hoře Bornea jsme se dostali pěkně na dohled, tak aspoň nemusím litovat, že jsem nápad zdolat tuto horu zavrhl. Na Mt. Kinabalu se běžně dá podniknout dvoudenní výprava. Začíná se cca z 1800m a první den se jde do 3200m. Zde je ubytování a v noci se začne kolem druhé šplhat druha část na vrchol 4096m, kam člověk dojde na svítání. Potom se vrací zpět do základního tábora v 1800m a domů :). Není to úplně nenáročná cesta nahoru a může být ještě horší za deště. Je zde možné i podniknout alternativně feratový výstup. Co mě docela odradilo, byla cena. Za dvoudenní balík, kde je doprava, průvodce, ubytování a nějaké jídlo chtějí přes 1000MYR plus ještě několik poplatků v řádu stovek ringgitů za vstup do parku, kde se hora nachází apod. To vychází cca na 7000Kč. A to už bylo pro mě dost. Pro srovnání, výstup na Tajumulco v Guatemale mě stál 900Kč za jednodenní výšlap. Hory ale byly nádherné.

Po vyjetí z oblasti přírodního parku se krajina ale proměňovala. Začalo přibývat palmových plantáží místo lesa. Postupně jsme už projížděli jen cestou, kterou obklopovali palmové plantáže. Ty jsou v této části Asie velmi populární a bohužel vytěsňují původní lokální porosty. Plantáže produkují nechvalně známý palmový olej, který se používá jako nekvalitní velmi levná náhražka klasického oleje všude, kde to jde. V Evropě můžeme na něj narazit hlavně ve sladkostech. Plantáže se táhly do nedohledna, docela smutný pohled. Autobus sem tam někde zastavil a snažil se nabrat další cestující. Moc lidi nepřistoupilo, jen jeden pár cestovatelů, kteří pak vystoupili na křižovatce směrem na Lahad Datu (Sempornu). Po zhruba pěti hodinách cesty mě taky tak vyhodili na kruháči, ze kterého jsem se mohl dostat do Sepiloku.

Sepilok není snad ani žádné město, je to spíš oblast s rezorty a pár obydlími místních uprostřed lesa. U kruháče byla cedule, že do mého resortu je to 2,5km. Přemýšlel jsem, jestli budu v plné polní pochodovat nebo skočím do "taxi". Vyhrálo z mé lenosti taxi. U silnice vedoucí k mému resortu stáli dvě normální auta a jeden z řidičů volal, jestli nechci taxi. Zeptal jsem se za kolik a že za 5MYR. Nesmlouval jsem a naskočil jsem. Bylo to malé asijské autíčko, kde na místě spolujezdce seděla malá holčička, zřejmě dcera. Za pět minut jsem byl v resortu, cestou jsem ještě stihl odpovědět na pár klasických otázek od řidiče. Jak se jmenuju, odkud jsem, jestli už jsem byl v Malajsii, odkud v Malajsii jsem přijel, jak dlouho tu jsem, jak tu dlouho ještě budu, kam pojedu, jaké je počasí u nás apod. Výslech jako z tajné služby :) Tyto otázky se velmi často opakují jednak mezi místními a cizinci a samozřejmě i mezi cestovateli. Je to výborný jednoduchý start pro začátek konverzace a seznámení se. Sepilok Forest Edge Resort byl snad na konci celé obydlené oblasti. Nachází se v krásné přírodní oblasti se spoustou zeleně kolem. Celý resort je pěkně udržovaný, vyzdobený, cestičky ve zvlněné krajině, kde jednotlivé chatky jsou rozprostřeny po jednotlivých svazích. Uprostřed je restaurace a kousek od ní relaxační bazének přístupný všem hostům. Hodně pěkně prostředí.

Myslím, ale že i v ostatních zdejších resortech to nebylo jiné. Už jen podle toho, když jsem šel kolem nich. Cena za postel ve společném pokoji byla 42MYR. Společné i několik single pokojů byly v jedné budově Labuk B&B. Byla to levnější varianta pro batůžkáře. Náročnější si mohli booknout celou chatku pro sebe. Cena odpovídala kvalitě. Pokoj nic moc nevypadal, sprchy a záchod mohli být o něco lépe udržované a nestálo by je to mnoho úsilí navíc. Ale přespat se dalo, AC nebyla, jen větrák. Na pokoji jsem byl ale sám, tak jsem měl v podstatě singl pokoj, jen bez vlastní koupelny. Při check-inu hosté dostávají v restauraci welcome drink, ale asi si o něj každý musí říct a poprosit je, protože podle instrukcí jsem byl poslán z recepce do restaurace, kde prý dostanu welcome drink. Tak jsem tam šel, sedl si a nikdo se mi půl hodiny nevšiml, tak jsem to zabalil a šel se ubytovat. Trošku chaos, ale to je tu běžné. Sepilok byl pro mě pouze přestupní stanicí na třídenní výlet do Nature Lodge Kinabatangan (pobyt v rezervaci u řeky Kinabatangan). Když už jsem tu ale byl, tak jsem využil času a příležitosti a navštívil jsem místní záchrannou stanici pro orangutany (Sepilok Orangutan Rehibilitation Centre). Ve tři odpoledne začínalo krmení, takže byla šance nějaké vidět. Ve dvě jsem vyrazil pěšky z resortu k asi 700m vzdálenému centru.

Lístek do areálu byl za 30MYR a k tomu poplatek za kameru 10MYR. Bylo doporučeno do areálu si vzít jen nejnutnější věci, pokud možno nic, protože orangutani/makakové jsou docela zloději a jdou po batozích, kapsách apod. Tak jsem nechal baťůžek v úschovní skříňce a vzal si jen kamery. V areálu jsou vybudované dřevěné stezky vedoucí skrz džungli. Je možné po nich dojít hned ze začátku ke krmící platformě, kde se odehrává hlavní "představení". Dál cestou je možné dojít k rozdvojení, kde jedna cesta vede na traily do džungle a druhá k nursery centru pro orangutany. Do třetí hodiny zbývala ještě půl hodina, tak jsem šel do nursery centra, kde byla zasklená pozorovatelna na "hřiště" pro malé a nové orangutany. Po chvíli ošetřovatelé několik orangutanů dovedli a nechali jim tam jídlo. Jako v ZOO.

Na třetí jsem se vrátil na krmicí platformu, kde už pár lidí čekalo. Místo bylo v lese, kde okolo stromu byla vybudována dřevěná platforma, kam pravidelně ošetřovatelé v deset ráno a ve tři odpoledne přinášejí potravu pro orangutany, kteří jsou stále součástí centra, ale už se snaží sami začlenit do života v pralese. Jedním ze znaků toho, že orangutan se stal znovu soběstačným je to, že nebude chodit na tyto krmení, což znamená, že si dokáže potravu obstarat sám v lese. Orangutani si dali na čas, přišli asi za 15 minut. Byli tři s mimi orangutanem. Výhled byl velmi dobrý, tak to stálo za to. Vydržel jsem tam celou hodinu až do zavírací doby, pak nás už ošetřovatelé "vyhnali" pryč.

Hned vedle vstupu do orangutaního centra je ještě podobná záchranná stanice pro medvědy malajské. Ta už byla dnes zavřená (jen do půl čtvrté), tak se tam půjdu podívat zítra dopoledne před odjezdem ze Sepiloku. Vrátil jsem se zpět do resortu a šel si ho projít. Jak už jsem se zmínil, velmi pěkné přírodní prostředí. Využil jsem bazénku u restaurace, převlékl jsem se do plavacího a šel se odreagovat. Jen půl metru hluboký a voda teplá až moc, ale ten výhled přímo z bazénku do okolí. Krása…

U bazénu jsem narazil na další samostatnou cestovatelku z Německa - Jessicu. Ta dala v říjnu v práci výpověď a od té doby cestuje po jihovýchodní Asii a chystá se do Mexika. Prý dokud ji nedojdou našetřené peníze :) Tak jsme si vyměnili pár postřehů z cest. Upozornila mě mimochodem na to, že není ambasádou doporučené jezdit do východního Sabahu. Což je zrovna místo kam se zanedlouho chystám - Semporna, Mabul Island. Ještě jsem to zkontroloval na webu českého Ministerstva zahraničí a bylo to tam taky napsané. Prý se tu před pár lety staly únosy turistů filipínskými radikály. No zajímavé. Do této doby s kým jsem o Mabulu mluvil a bylo to dost lidí, nikdo z nich na to neupozornil. Až Jessica. Po bazénu jsem šel dát sprchu a pak jsme se na půl sedmou sešli na večeři v restauraci. Můj první výběr jídla neměli, tak jsem si nechal doporučit něco jiného od servírky. Nabízela krevety, ale ty jsem odmítl, že už jsem je v KK měl, tak druhé mi doporučila rýži s kuřecím masem v nějaké bílé omáčce a zelenině. Nebylo to špatné, ale málo exotické :) Jessica si na ochutnávku objednala ke svému jídlu ještě salát z kapradí. Vypadalo to zajímavě a chutnalo to skvěle. Perfektně ochucené, výborné.

Po večeři jsme zahráli několik her backgammonu a pak se ten den rozloučili. Celý den bylo nádherné počasí, sem tam nějaký mráček, ale nepršelo a slunce svítilo téměř pořád. Velká vlhkost a teploty přes 30. Večer se ale na pokoji po aklimatizaci dalo být v pohodě. Na noc jsem si i vypnul větrák. Okna byla otevřená, ale byla v nich síť proti hmyzu. Nějak extra tu komáři nelétali, ale pro jistotu jsem si dal repelent. Zítra byl snad první den na cestě, kdy jsem si nemusel dávat budík a vstávat brzo. Čekali mě medvědi a přesun k řece Kinabatangan…


V další kapitole >>> Sepilok - medvědí stanice, Kinabatangan rezervace


VIDEO