Kapitola 22. (13.2. So)
Penang - okružní jízda po ostrově
V devět měli otevírat v mé vyhlídnuté pujčovně motorek v horní části (u kruháče) Chulia Street. Otevřeli až v devět dvacet, ale jinam jsem chodit nechtěl, toto vypadalo nejsolidněji a cena nebyla špatná. Za jeden den chtěli za skútr 35MYR. Paráda ve srovnání s $25 na Cozumelu v Mexiku. Vyplnil jsem nějaké papíry, vybral helmu, nechal zálohu 150MYR a po krátké instruktáži jsem mohl vyrazit na cestu.
Trošku jsem měl obavy z řízení vlevo, ale první část cesty byla po jednoproudovce, tak jsem se o to nemusel starat. Jen jsem spíš přemýšlel, který z těch tří proudů jen ten nejpomalejší a kterou stranou se předjíždí. U nás je to ten nejvíce vpravo a předjíždí se vlevo. Já jezdil co nejvíc vlevo a předjížděl vpravo. Nachystal jsem si dopředu plán míst, na které bych se chtěl na ostrově podívat. Vyrazil jsem na sever proti směru hodinových ručiček. První zastávka byla pláž Batu Ferringhi. Asi nejvyhlášenější/nejznámější pláže na ostrově. Stavil jsem se zde na snídani/obědě v jedné z plážových restaurací. Pomalá obsluha, drahé a ještě jídlo nic moc a málo. Moře na pohled nic moc pěkné (průhlednost vody) a říká se, že je tu hodně jellyfish. Jinak je tu možnost glidingu nad vodou táhnutým člunem.
Po jídle jsem vyrazil po pobřežní silničce dál. Další zastávka byla Spice Garden. Drahé vstupné, nešel jsem tam. Dál jsem přijel k národnímu parku, kde je možné pochodovat džunglí (cca 45 min.) k pláži Monkey Beach. Džungle už jsem viděl hodně a pochybuji, že by to bylo lepší než na Cameron Highlands. Takže jsem to vynechal a jel dál k Butterfly farmě. Ta byla ale zavřená, kompletně ji nyní přestavují na nějaký velký komplex. Otevírají někdy během tohoto roku (2016). O kousíček dál je park, kam už jsem šel. V parku je na začátku čvachtání v místní říčce pro děti, ale pokud to rychle projdete, tak se dostanete do pralesa, ve které je vytyčeno několik krátkých i velmi dlouhých trailů. Já jsem se šel podívat k vodopádům, který byl v rozumné vzdálenosti v pralese. Cesta byla dost špatně značená, několikrát jsem bloudil a bez mapy ani ránu. Vodopád jsem nakonec našel, ale přišel jsem k němu z vrchu. Je momentálně málo vody, tak vodopád byl skoro vyschnutý. Opět dost bordela kolem. Po trailu jsem se vrátil zpět ke vchodu. Kdo má víc času, může zde strávit spoustu času procházením jednotlivých trailů, které zavedou do zajímavých částí pralesa s pěknými vyhlídkami do okolí.
O kousek dál od parku je vodní přehrada, kde jsem se zastavil na selfie a pokračoval serpentýnami skrz kopci do další části ostrova. Mířil jsem na méně vyhlášenou pláž Pantai Pasir Panjang v jihozápadní části ostrova. Cesta chvíli trvala, ale dostal jsem se tam bez problémů. Vypadalo to tam dost opuštěně, jediný stánek s ovocem a jinak nic. Ani mobilní signál. Byl jsem tam asi půl hodiny sám, jen s místními rybáři. Převlékl jsem se do plavek a šel se poprvé a naposledy v Malajsii vykoupat do moře (potápění se nepočítá:)) Voda byla pěkně teplá, čistota nic moc. Deset minut je se čvachtal a stačilo to. Posbíral jsem pár suvenýrů na pláži, udělal nějaké fotky a videa a vydal jsem se na cestu.
Během doby, kdy jsem byl na pláži, pomalu přibývalo lidí. Mezi nimi byl i místní svatební pár na focení svatebních fotek. To mi přišlo nesmírně vhod. Celou cestu totiž točím sebe s různými svatebními pozdravy pro mého nejlepšího kamaráda, který se bude v květnu (2016) ženit, a chci z těchto pozdravu sestavit video, které se pustí na svatbě.
Ve stánku jsem si koupil jakési ovoce, které jsem předtím nikdy neviděl. Ptal jsem se prodavače, co to je, ale moc jsem mu nerozuměl. Žluté, dužnaté, málo vodnaté s peckou uvnitř. Za 5MYR pytlík asi pěti kusů. Během jízdy jsem je pak spořádal. Doma jsem si to ovoce vyhledal a zjistil jsem, že to byl jackfruit (dá se koupit mražený v Sapě). Další zastávka byla na kopci Bukit Genting. Odbočku na kopec jsem dvakrát minul, vypadalo to jako vjezd do restaurace, ale na potřetí se podařilo. Na kopec jsem vyjel motorkou po asfaltce až k restauraci se zajímavými dekoracemi. Docela povedené. Výhled do okolí velmi pěkný.
Poslední naplánovanou akci jsem měl přejezd mostu Penang. Most Penang spojuje ostrov s pevninou. Je dlouhý 14 km. Nedávno byl postavený ještě mnohem delší most o pár kilometrů na jih. Na ten jsem si netroufl z časových a palivových obav vjet. Penang bohatě stačil. Cesta z ostrova je bezplatná, platí se opět při cestě na ostrov. Při přejíždění mostu jsem si všiml v dálce, že nad pevninou je bouřka. Jak jsem se blížil pevnině, bouřka se hnala na ostrov. Ke konci přejíždění mostu už jsem chytl déšť naplno. Zastavil jsem hned, jak to šlo a dal si raincoat, který je běžnou výbavou místních motocyklistů a byl součástí i půjčení skútru. Byly nyní dvě možnosti, pojedu přes Butterworth v bouřce k ferry a ta mě převeze zpět na Penang nebo se obrátím a zkusím bouřce ujet zpět přes most. Zvolil jsem druhou variantu, ale byla to asi špatná volba. V dešti jsem dojel k mýtným branám (stejně jako v Itálii, Francii) a nemohl jsem strefit správnou bránu pro motorky. Byla tam jen jedna, úplně na začátku, úplně vlevo. V tom dešti jsem značky přehlédl. Dvakrát jsem se vracel v protisměru. Dojel jsem k budce a slečna mi řekla, ze mýto jde platit jen dotykovou předplacenou kartou za 15MYR. Já počítal a doufal v to, že se bude dát zaplatit penězi jen za samotný přejezd. Nešlo to jinak ukecat, vrátit se nešlo. Tak se mi to trochu prodražilo. Celou cestu zpět docela hustě pršelo, ale ještě to nebylo nejhorší.
Dojel jsem zpět na ostrov a mířil si to směrem do města Air Hitam k největšímu čínskému chrámu v jihovýchodní Asii. Jenže cestou déšť přidal na intenzitě a už to dál nešlo. Zajel jsem na benzinku Caltex a schoval se tam s pár dalšími lidmi. Přitom jsem dotankoval benzin. Zdál se mi nějaký drahý 1,75MYR za litr. Na Borneu jsem brali na jedné za 1,35MYR. Dotankoval jsem nádrž za 6MYR. Zapomněl jsem se totiž zeptat, jak to je s benzínem při vrácení do půjčovny. Radši jsem dotankoval do plné, abych se vyhnul nějakým nesmyslným doplatkům za spotřebovaný benzin. Spotřeba skútru je minimální, i když jsem spoustu kilometrů najel ještě po městě, tak to vypadalo, že nádrž je pořád plná. Na benzince jsem čekal asi hodinu, než déšť přestane. Úplně nepřestal, ale už se dalo normálně jet. Byl jsem mokrý od hlavy k patě, ale zima nebyla. Jel jsem tedy k budhistickému chrámu Kek Lok Si Temple. Nejrozlehlejší budhistický chrám v Malajsii. Zaparkoval jsem přímo na parkovišti v chrámu za 1MYR. Vstup do komplexu byl zdarma. Platilo se jen za vstup do pagody (5MYR) a pak na lanovku k obrovské soše Kuan Yin (zpáteční 6MYR). Přijel jsem tam ještě za světla, ale než jsem se dostal nahoru k soše, tak se setmělo. Procházel jsem jednotlivé chrámy komplexu, ale nějak extra mě to nezaujalo. Víc se mi líbilo chrámy v Thajsku. Byly celkově autentičtější. Tady mi to přišlo moc umělé a kýčovité.
Nasrali mě u výtahu k soše Kuan Yin. Jednak jsem vůbec ten výtah a prodej lístků nemohl najít, protože byl schovaný v zadním rohu přeplněného gift shopu. Bez jakéhokoli ukazatele v obchodě. Pokud se gift shopů vyhýbáte, tak to bude problém najít. Nakonec na několikáté zeptání, kde to vlastně je, jsem se k tomu dostal. U prodejů vstupenek jsem se ptal, jestli tam jde dojít pěšky, byl to kousíček, ale nevěděl jsem kudy v tom komplexu. Tvrdil, že to jde, ale bude to trvat hodinu. Tak jsem koupil obousměrnou. Přitom, jak jsem pak zjistil, tak nahoru až k soše šlo jednoduše vyjet po silnici autem. Lhát se nemá a ne v "chrámu božím". Doufám, že děda skončí v jejich buddhistickém pekle :) Já bych si to klidně vyšel i sešel po svých, ale to že čínani jsou líné prdele a všude se musí vozit je jejich problém a musí jim stavět lanovky. Nahoře opět spousta Číňanů, já tam byl jak bílá opice. Socha i momentálně stavěný její přístřešek působí impozantně, ale pořád uměle. Je to tím, že to nemá žádnou historickou hodnotu. Socha je pár let stará, její přístřešek ještě mladší. Sloupy přístřešku už od pohledu vypadají uměle, není to ani z kamene. Číňanům to stačí. Setmělo se a přišlo další představení čínské tvořivosti. Rozžhnuly se všechny lampy a žárovičky, takže celý komplex byl nasvícený. Někomu to může přijít hezké, mě moc extra ne. Udělejte si představu sami.
Ještě jsem měl v plánu vyjet lanovkou na Penang Hill. Podívat se zde na město z výšky kopce tyčícího se nad Georgetownem a okolními městy. Už bylo ale docela pozdě, kolem osmé a já chtěl ještě dnes do desíti vrátit skútr, abych mohl zítra ráno odjet do KL a nemusel čekat na otevření půjčovny. Město už jsem docela dobře viděl z navštívené pagody desetitisíce buddhů, která nabízí několik pater na vystoupení a prohlídku komplexu i vzdáleného města. Z komplexu jsem už za tmy zamířil zpět do půjčovny. Jízda skútrem po městě se mi začala líbit čím dál víc. Časté kolony pro vás neplatí, rychle se dá přesunout kdekoli, předjet na semaforech dopředu. Pohoda. Skútr jsem vrátil, žádné další doplatky jsem neměl. Název půjčovny si nepamatuji, ale je asi 50m na levé straně Chulia street od strany s kruháčem. Má žlutou výzdobu a před prodejnou jsou vystavěné i Vespy na půjčení. Nevím o kolik jsou na půjčení dražší, já měl normální skútr Honda. Na pokoji jsem se ještě rychle sbalil na dřívější odchod na autobus, abych jim tam ráno nešustil a udělal si plán na poslední dva dny v Kuala Lumpur a Malajsii...
V další kapitole >>> 23. Kuala Lumpur - ptačí ZOO, Petronas Towers (14.2.)