Kapitola 1. (14.3. So)

Cesta do Mexika, Mexico City

Po dvou hodinách spánku jsem ve dvě hodiny ráno vyrazil směr Brno chytnout Student Agency spoj do Vídně. Noční cesta na letiště proběhla v polospánku. Vystoupil jsem na příletovém terminálu a přesunul se na terminál 1 vídeňského letiště. Dorazil jsem tam kolem páté, letadlo letělo v 7:55. Takže jsem si našel sedačku a čekal jsem, až otevřou bag drop. Odevzdal jsem batoh, ani jsem se nepodíval, kolik vážil (cca 8 kg) a šel jsem s menším batohem na security check (vůbec si nepamatuju, že jsem na něm byl - ještě jsem asi spal :))

Den předem při online check-inu jsem si zarezervoval místo u okna v předposlední řadě. Let byl plný. Nad střední Evropou byly mraky, nad Belgii se to protrhalo a až do Londýna bylo vidět na zem. Let trval asi dvě hodiny, pilot na to šlápnul a byli jsme tam asi o 20 minut dřív. A to jsme ještě udělali tři "kolečka" než na nás přišla řada na přistání.

Sobotní Heathrow bylo mírně zasekané. Teplota 7°C. Z letadla nás převezli busem na terminál 3, ze kterého jsem se dalším busem musel dostat na terminál 5. Cesta trvala tak 10 minut. Zde se nějakou dobu pochodovalo na mezinárodní spoje. Následovala deseti minutová fronta na kontrolu pasu a boarding lístku, v rámci níž nás pracovníci několikrát upozorňovali, jestli nemáme v příručním zavazadle věci, které tam nepatří (tekutiny víc jak 100ml, nože apod.) Každý dostal šanci to buď vyhodit, nebo pokud to šlo, tak dát do igelitového pytlíku a projít bezpečnostní kontrolou s tím. Já jsem v batohu nic takového neměl, tak jsem pokračoval na kontrolu. Tam byla spousta lidí, ale když člověk ví, tak se dostane rychleji na řadu, stačí udělat pár kroků na víc ke vzdálenější kontrole a je to bez problémů hned. Přes kontrolu jsem prošel osobně hned, ale když skenovali můj batoh, tak se jim nelíbil obsah a byl jsem zařazen do řady pro detailní kontrolu obsahu batohu. Přede mnou už bylo docela řada podobných případů, tak jsem se tady docela zdržel. Pracovník na kontrole si nechal otevřít vlastníkem batoh a pak prošel všechny věci, které v něm byli. Všichni lidé přede mnou (cca 4) měli v batohu nějakou nepovolenou láhev s tekutinou nebo nebyla zabalena, jak měla být. Co na to říct… V mém případě mě kontrolovali kvůli mému fotoaparátu a druhému objektivu. Při kontrole mi říkal, že kompakty normálně prochází, ale u větších objektivů se to musí kontrolovat (něco ohledně konstrukce objektivu). Takže tady jsem se zdržel asi půl hodiny, ale to nevadilo, protože jsem měl odlet až v 13:15. Bylo mezi 10-11hod.

Ocitl jsem se v dvoupatrové hale plném obchodů s jídlem a luxusním zbožím. Všude plno lidí, hlavně Američanů.

Měl jsem hlad, tak jsem to párkrát obešel, abych zjistil situaci s nabídkou a cenami. Pro "chudého" Čecha nic moc. Voda 1,5L vyšla v akci na 2 libry, jídlo v sadě - sendvič, malé pití, kitkat na 4 libry. S těžkým srdcem jsem koupil, příště budou řízky z domu :) U sebe jsem měl jen dolary, ale chlapík ze směnárny mi poradil, že se dá platit v obchodech i s nimi. Akorát potom vracejí v librách. Převodní kurz samozřejmě nic moc (1,6×1). Ve směnárně jsem viděl i české koruny a měli tam - 32 korun jejich nákup a 47! prodej. Než jsem to všechno vyřídil, zobrazilo se číslo odletové brány a tak jsem zjistil, že je brána podle informací 20 minut daleko. Tak jsem hned pro jistotu vyrazil. Na gate C52 jsem musel nastoupit na podzemní vlak (mini metro), které mělo dvě zastávky. Na druhé (konečné) jsem vystoupil a za chvíli jsem přes eskalátory došel na gate C52. 20 minut to nebylo, cca 10, ale měl jsem štěstí, že to metro dojelo hned, jak jsem přišel na zastávku. Jaké prodlevy tam byly, to nevím. U brány vše bez problémů, připojil jsem se i na místní Wi-Fi (4 hodiny zdarma). Kvalita nic moc, ale povedlo se mi postnout jednu odletovou fotku na facebook a poslat pár mailů. Víc jsem nestihl.

Poprvé jsem letěl legendárním Jumbo Jetem Boeing 747. Po "nalodění" už to vypadalo, že se začne rolovat na vzlet, ale pořád nic. Pak pilot oznámil, že v zavazadlovém prostoru došlo k nějaké kontaminaci. Někomu se prý něco rozbilo v batohu a musí se najít zdroj. Zpoždění asi 15 minut. Vzdálenost z Londýna do Mexico City je cca 8000 km a délka přímého letu cca 11 hodin. Tak dlouho jsem ještě neletěl (nejvíc kolem 8hod. do Etiopie z Amsterdamu).

Letělo se cestou směrem na Island přes jižní okraj Grónska a pak na jih přes Severní Ameriku, Velká jezera, Texas a dál na jih. V letadle jsem si booknul opět sedadlo vzadu. Je to konkrétně 52B, dvousedačka u okna s extra místem na nohy u stěny. Překvapivě bylo ale i dost místa mezi sedačkami, takže docela pohoda.

Tip - v posledních dvou řadách uprostřed (čtyřsedačky) byly volné, a obsadil je tam vždy jen jeden člověk. Za mnou byla paní taky sama na dvousedačce. Škoda, příště to zkusím risknout na ten poslední střed, tak jako při cestě do Thajska, kdy jsem měl trojku sám. (spoiler - na zpáteční cestě to vyšlo dokonale - více v posledním dílu). Jinak zbytek letadla úplně plný, zajímavé.

Vedle mě sedel mladý Mexičan, který byl asi z letu docela nervózní, byl takový vyplašený, pořád podupával nohou a byl celou dobu připoutaný. Nad Mexikem bylo zataženo až v podstatě do přistání. Z letadla se mi podařilo zahlédnout dýmící Popocatépetl, cestou po souši ho asi neuvidím, protože pojedu nočním autobusem. Po hladkém touch downu, který proběhl už za tmy, jsme si ještě chvíli počkali (nějaké technické problémy) a pak nás pustili do terminálu. Vystoupil jsem snad poslední, a když jsem došel na imigrační, tak už tam byla solidní fronta. Byla zvlášť fronta pro domorodce a zvlášť pro ostatní. Obě se lišily velikostí - jedna byla obrovská, druha minimální. Hádejte, ve které jsem byl já ;) Trvalo to asi hodinku, než jsem prošel a šel si pro batoh. Ten už byl odebrán z pásu pracovníky British Airways. Nic nechybělo, jen se z nového čistého batohu stal vzhledově už dost použitý.

Následoval průchod celnicí, tentokrát jsem měl štěstí. Při průchodu se odevzdává vyplněné celní prohlášení a zmáčkne se takové divné červené tlačítko. To na základě nějaké náhodné pravděpodobnosti rozsvítí zelené nebo červené světýlko a podle toho se jde na detailní kontrolu zavazadel nebo se může projít rovnou ven. U mě dobrý, přede mnou tolik štěstí neměli. (spoiler - na své cestě jsem mačkal ještě jednou...)

Potřeboval jsem směnit dolary na mexické pesos. V letištní hale je spousta směnáren a překvapivě mají různé kurzy lišící se v rozpětí +-0,5 peso/dolar. Vybral jsem nejvýhodnější s kurzem 14,75 pesos za dolar. Bohužel v Mexiku se anglicky moc nemluví, ještěže byl tedy přede mnou starší pán, který se zapojil a překládal mou angličtinu do španělštiny. Peníze jsem měl, teď už jen doprava do hotelu Mina. Ten jsem si den dopředu zarezervoval za 500 pesos.

Jak se z letiště dopravit do města? Dvě základní možnosti - taxi nebo metro. Já zvolil metro. To je pro neznalé na letišti skoro nemožné najít. Schválně nemají dané cedulky k metru, aby lidi jezdili taxíky.

Já jsem si načetl, kudy se má jít z terminálu na zastávku metra a bylo to bez problémů. Za 5 pesos můžete jezdit v metru do nekonečna, než opustíte nějakou zastávku. Takže za 8 korun jsem se dopravil až k hotelu. Hotel Mina byl trochu v pochybnější čtvrti, ale jinak to bylo v pohodě. Pokoj velmi slušný, teplá voda, funkční wi-fi zdarma. V deset večer jsem byl na pokoji a mohl se připravit na zítřejší ostrý start mého putování Mexikem a Guatemalou.

Tohle bylo mé poslední ubytování (hotel, hostel apod.) v Mexiku na dalších pět dní...

V další kapitole >>> Teotihuacán, Mexico City