Kapitola 9. (28.3. So)
Tulum, potápění v cenotách
Dnes mě čekalo první potápění po složení zkoušek SSI Open Water Diver, které jsem dělal v září 2014. Proto jsem byl zvědavý, jak mi to půjde. Navíc k tomu ve velmi specifických podmínkách cenotů. Před osmou jsem nakráčel do divers office, podepsal jsem papíry (zdravotní stav, odpovědnosti) a za chvíli dorazila dvojice, pár z USA, se kterými jsem se ten den potápěl. Po nich dorazil divemaster Bebe a šli jsme si vybrat a vyzkoušet potápěčské vybavení.
Vyrazili jsme 15km za město směr Cancún, kde se nachází velké množství cenotů, jen si vybrat. Vybrala se cenota El Pit a druhá známější Dos Ojos. Jsou od sebe asi deset minut jízdy autem a obě se nacházejí v jednom areálu cenotů Dos Ojos. Jednotlivé cenoty leží na soukromých pozemcích a provozovatele si za vstup k jednotlivým nechávají náležitě zaplatit (kolem 100 pesos), vstup byl v ceně potápění. Cenoty jsou vyhledávané hodně potápěči a také šnorchlaři, takže to u nich bývá dost přelidněné a zkomercializované.
První na řadu přišla cenota El Pit (The Pit), která je hluboká až 120 metrů (nejhlubší na Yucatánu). Podle certifikace jsme mohli do 18 metrů. Nakonec byl nejhlubší bod ponoru 25m, nějak jsme se zapomněli :). Tato cenota měla tvar velké nečlenité díry do země, v níž je jedna odbočka, která pokračuje do úzkých chodeb. Na tyto chodby, je potřeba mít další certifikace a hlavně zkušenosti. Jeskyně obsahovala na okrajích slušně velké krápníky. Největší zážitek byl při potopení do 20 metrů a potom se podívat směrem k hladině a vidět to pronikající denní světlo do jeskyně. Během ponoru jsme narazili na jev zvaný thermocline (halocline). To je vrstva vody, která se nachází mezi dvěma různě teplými vrstvami vody. Pokud je člověk v této vrstvě, tak vidí okolí velmi rozostřeně a vodu vypadá spíše jako olej. Podobný jev zvaný halocline vzniká také v moři, kde je způsobem střetem dvou různých vrstev s rozlišným podílem soli. Obepluli jsme jeskyni asi dvakrát a po 35 minutách jsme se vynořili. Nádherný zážitek, který jsem plánoval už od minulého roku. Na El Pitu je možné z minimálně 5 metrů skočit do cenoty, já to nezkusil, ale kolega ano. Tato cenota není pro šnorchlaře moc zajímavá (a je trochu schovaná), tak zde bylo jen pár výprav potápěčů a nikdo si tak navzájem nepřekážel.
Druhý ponor nás čekal na cenotě Dos Ojos (Dvě oči – podle dvou sousedících cenotů). Ta je vůči El Pitu pravý opak. Hloubka do 10m, hodně členité, dlouhé až skoro chodby. Samotný jeskynní systém Dos Ojos má 82km a po propojení se systémem Sac Actun se stal druhým nejdelším jeskynní systémem na světě. Dos Ojos jsou velmi populární i mezi šnorchlaři. Okolo jsou i stánky se suvenýry, záchody, sprchy apod. Populární je také svou krásou. Díky své malé hloubce je všude pěkně vidět, plave tam i pár rybiček a hlavně jsou všude kolem různé jeskynní členitosti a krápníky. Teplota vody se zde pohybuje kolem 25°C.
V Dos Ojos bylo ten den odpoledne už hodně lidí, ale pořád to pod vodou bylo relativně OK. Další potápěčské skupiny byly vidět jen z dálky. V cenotách jsou vybudována malá dřevěná mola, ze kterých se dá docela jednoduše dostat tam i ven. Jsou zde dvě potápěčské trasy – Barbie Line a Bat Cave Line. Ponor v Dos Ojos (Barbie Line) se mi líbil více než v El Pitu. Bylo to něco jako procházet jeskyně, ale přitom plavat a kochat se hrou denního světla a stínů na okolních krápnících a členitých skalních útvarech. Ponor byl do 10m hloubky a trval cca 42 minut. Potápění v cenotách rozhodně stálo za to úsilí se k nim z České republiky dostat.
Na zpáteční cestě jsem se nechal chytře vysadit u odbočky na Tulumské ruiny. Ušetřil jsem tak tím čas i peníze dostat se k ruinám z centra (pueblo). K ruinám to bylo jen pár set metrů. U kasy byla trochu fronta (bylo asi kolem jedné odpoledne), ale šlo to rychle. Tradiční vstupné 64 pesos.
Tulumské ruiny jednoho z posledních mayských měst jsou zajímavé především svou polohou. Leží totiž přímo u moře na skalních útesech, což není rozhodně častý jev mayských i ostatních národů. Celkově ruiny nejsou nějak majestátné a tím bez znalosti nějakých historických souvislostí i zajímavé. Co každého láká je sejít si na pláž, která se rozprostírá pod největším objektem Castillo, vykoupat se zde a samozřejmě vyfotit. V areálu jde běžně potkat spoustu leguánů různých druhů a velikostí. Za hodinku jsem měl areál projitý a vydal jsem se směrem k centru.
Chtěl jsem se podívat na pláž (poprvé na mé cestě po Mexiku a Guatemale), tak jsem zamířil tam. No, byl jsem docela zklamaný. Koupat se mi po potápění nechtělo, byl zde docela silný zápach rybiny po celé délce pláže, kterou jsem procházel (první navazující na Tulumské ruiny). Ušel jsem pár set metrů a zamířil si to zpět na silnici vedoucí podél pláže (není z ní na pláž vidět). Celkově písek pěkný, ale z moře na něm byly vyplaveny různé řasy, výhled na pouze placaté moře nic moc. Bohužel jsem už viděl pár různých pláží na více ostrovech v Thajsku a nedá se to srovnávat. Thajsko v tomto vítězí. Věřím ale, že na jiných místech v Tulumu nebo Yucatánu to je určitě lepší. Tak jsem si to namířil zpět do centra. Bohužel se mi vybil mobil, tak jsem si cestu pamatoval jen matně, věděl jsem směr a odbočku, ale nějak jsem nedal vzdálenosti. No, cesta mě vyšla cca na 7 km na kraj Tulumu (puebla). Pěkná procházka na protáhnutí se, ale těžká nuda a ještě po potápění a ruinách… Jen jsem záviděl těm kolařům, kteří se kolem mě na cyklostezce vedoucí z centra na pláže proháněli.
Konečně ve městě. Plán byl jít na hostel, dát se do pořádku a jít ulovit něco na večeři. Ze včerejšího skautingu bister jsem měl v záloze ještě jedno. Bylo to Pollo Broncos. Zde už podle názvu dělají jen grilovaná kuřata. Ale výborná, možno si vybrat velikost, a jestli si to sníte na místě nebo s sebou. Já dal nejmenší 1/4 porci - klasické stehýnko, k tomu rýže, tuna tortill a zelí. Bylo to za 40 pesos, celé jestli se nepletu kolem 100 pesos. Krásně připravené a okořeněné, najedl jsem dosyta. Šel jsem pak obejít obchůdky rozprostírající se podél hlavní silnice (směřující na sever do Cancúnu a na jih do Chetumalu), kde jsou také umístěné i většina restaurací a bister. V okolních uličkách vedoucí z hlavní třídy se dají nalézt obchůdky a dobrá bistra, ale chce to už vědět kde. Došel jsem na druhý konec hlavní třídy, kde už končily obchody, a přešel jsem na druhou stranu, že půjdu zpět už směrem k hostelu, který byl spíše až v druhé vzdálenější polovině třídy (1 blok mimo hlavní třídu). Prošel jsem kolem bistra, ve kterém jsem byl včera a neodolal jsem. Zabil jsem to ještě tortou s pastor masem (gyros), patřičně jsem to dozdobil přísadami a byl jsem spokojený. Pak jsem si to zamířil k hostelu, koupil jsem jedno pivko na noc (ceny od 15 pesos v oxxo, třetinka). V restauracích jsou piva od 25 pesos. Když si jich jako skupina dáte najednou víc, cena jde o to víc dolů. To je v obchodech v Mexiku poměrně častý jev. Nejsou zde moc slevy na jednotlivé zboží, ale spíše množstevní slevy. Čím víc kusů koupíte, tím méně za kus dáte. Na hostelu pohoda, osazení pokoje se zase proměnilo, ubylo lidí. Mě čekala poslední noc, před raním přesunem na ostrov Cozumel. Ještě jsem si vyhledal nějaké doporučované hostely na Cozumelu, našel jsem cca tři, booking jsem neudělal. Buď se tvářili, že jsou plní nebo to nešlo nebo jsem to také nechal náhodě. Bud něco volného bude nebo ne :) Ještě jsem omrknul pár dive společností na Cozumelu, hlavně ceny za ponor, abych byl trochu v obraze, až si budu něco zítra domlouvat. Nechal jsem to zase, že něco najdu na místě. Pro mě je důležitější se domluvit, vidět ty lidi a zeptat se na věci, které mě zajímají a potom si něco zabookovat. Ještě jsem se nějak nemohl rozhodnout, jak se dopravím do Playa del Carmen, odkud vyplouvají ferry na Cozumel. Nechal jsem to na ráno. Bud colectivo nebo nějaký ADO autobus, uvidíme.
V další kapitole >>> ostrov Cozumel