Kapitola 1. (17.9 So, 18.9. Ne)
Den 1. 17.9.2016 Z Prahy do Weiner Prateru
Vyrážíme. Když už jsme sehnali letenky z Vídně, proč to rovnou nevyužít a nenavštívit naše kamarády. A Prater samozřejmě. Už jako malé děcko jsem toužila jej navštívit a chuť povozit se na kolotočích i na trochu více adrenalinových atrakcích mě dosud nepřešla. A adrenalinem začíná hned naše jízda, s jazykem na vestě a v příslovečných za pět dvanáct (spíše za minutu odjezd) dobíháme na nástupiště našeho prvního spoje, který nás má přemístit na Hlavní nádraží, odkud je to na Florenc co by kamenem dohodil. A z tama do Vídně busem v podstatě také.
Odpoledne trávíme s kamarády v Prateru, kde si po domluvě vybíráme spíše ty decentnější atrakce, jako je třeba jízda po horské dráze v poloze ležmo nebo Praterturm s jeho krásnými 117 m. Výhled je z vrchu opravdu nádherný, ale nebýt těch (poměrně silných) poryvů větru, byla by to celkem nudná atrakce. Zakončujeme to pivem a jídlem v místní nálevně a slibujeme si, že do centra (tedy toho historického) se určitě podávíme příště. Spát jdeme brzy, protože v 6.10 nám letí spoj do Říma.
Den 2. 18.9.2016 Všechny cesty vedou (nejprve) do Říma
Návštěva Říma nebyla tak úmyslná plánovaná, ale protože při našem letu do Katánie se zde stejně přesedá, proč to nevyužít a nejít se trochu podívat po památkách. Protože se jedná o mojí asi 7. návštěvu Věčného města, volím předem trasu po nejdůležitějších památkách s ohledem na omezené množství času (překlad vybírám pouze ta místa, která mám ráda, na ostatní prostě opravdu není čas, ale na svojí obranu musím uvést, že v podstatě pokrývám všechna historicky významná místa). Pro cestu do centra volíme bus, který je výrazně levnější než vlak Leonardo expres, ale zato je to mnohem větší zábava se do něj vecpat. Moje znalost italštiny trochu pomáhá, léta v boxerském ringu pomáhají ještě trochu víc. Takže nám nakonec ujíždí jen jeden spoj. Ve druhém už se vesele vezeme směr centrum (a snídaně). Po nezbytné kávě a zakoupení fenyklových tarallinů (u vlakové stanice Terminy je cosi jako vietnamská večerka, i když tady vedena spíše Araby) se vydáváme po okružní cestě po Římě. Popis každé zastávky by byl na dlouho, začínáme na Republice, ale samozřejmě nemůžeme minout překrásnou a turisty neuvěřitelně přecpanou Salviho Fontanu di Trevi (byla přecpaná i když tu byla naposledy, kdy byla v rekonstrukci a plně zakrytá plachtou), Pantheon (fronta, fronta, fronta – ještě že dovnitř se nám nechce) a piazzu Navonu s fontánou dei Quattro Fiumi (Berniniho personifikace řek mě nikdy nepřestane bavit, obzvlášť plešatý a potácející se Rio de la Plata).
Před Vatikánem toho začínáme mít právě dost a musíme si u Castel di Sant´Angelo dát pivo a nějaký ten koláček.
Z Vatikánu to bereme přes Gianicolo až do Trastevere, kde si v jedné malebné pizzerii v zapadlé uličce vychutnáváme opravdu skvělý pozdní oběd s ještě lepší obsluhou (Pizeria da Otello, Vicolo del Cinque).
Posilněni vyrážíme přes isolu Tiberinu a Bocca della Verita do Colossea a protože energie jsme načerpali dost, vystojíme si turistickou frontu a projdeme se i uvnitř. Tedy na frontu i Bocca della Verita síly nemáme, obzvláště když se před nás postaví jeden (asi) Japonec, aby se posléze ukázalo, že drží místo celému autobusu. Ale já už to zkoušela a věřte mi, nefunguje to. Oproti tomu je naštěstí Colosseum koncipováno opravdu megalomasky a ani nápor několika studentských poznávacích zájezdů nám nějak extra prohlídku neznechucuje.
Z Colossea se vydáváme po Via dei Fori Imperiali a Romani směrem k obskurnímu památníku Altare della Patria na Piazza Venzia, ale protože nás už bolí nožičky (tedy mě) a také začíná pršet, přesvědčím svou drahou polovičku, že tento psacímu stroji ne-nepodobný památník můžeme minout a po Via Cavour se vracíme k busu na Termini. Cestou se rozprší opravdu hodně (Via Cavour je dlouhá, předlouhá) a protože nechceme podporovat „místní“ šikovné prodejce, kteří ještě před 4 minutami nabízeli selfii tyče a kabelky, zatím co teď nám dost neodbytně vnucují deštníky a pláštěnky, dorážíme k busu promočení na kost. Bus na letiště je na rozdíl od toho ranního poloprázdný, takže si zalezeme dozadu a snažíme se trochu osušit. Moc to nepomáhá, takže na letišti nás hned po vyzvednutí zavazadel čeká kompletní převlečení do suchého.
Do Katánie přilétáme těsně před půlnocí, ale náš hotel by neměl být více jak 20 min pěšky, takže OK. Jo, tak ne, 20 minut pěšky by to sice bylo, ale vzdušnou čarou. A jako na potvoru je mezi silnicí, po které jdeme (už pěkných pár kilometrů) a silnicí, na kterou se potřebujeme dostat souvislý pás oplocených a navíc notně zarostlých pozemků. Konečně jeden vypadá celkem pokáceně, bez psího osazenstva, plot je nevysoký a ta hromada odpadků by se také dala přelézt, ale bohužel po protější silnici přijíždí auto, a když nás vidí značně zpomaluje a v podstatě nás „vyprovodí“ za hranici pozemku. Situace začíná vypadat zoufale, šlapeme v podstatě v opačném směru, než bychom potřebovali, tmou někam podél neobydlené části letiště a ani na mapě není křížení silnic naznačené. Ale nakonec se na nás štěstí usměje a nám se podaří najít spojnici a teď zase hezky šlapeme těch pár kilometrů zpět k hotelu. Ale šlape se nám rozhodně radostněji. Cestou se domluvíme, že na zítra si určitě zavoláme taxi (musíme zpět na letiště vyzvednout si auto). Po zaslouženém večerním pivě usínáme, jako bychom dnes našlapali desítky kilometrů.
V další kapitole >>> Syrakusy