// JavaScript Document

SICÍLIE

17.9. - 28.9. 2016

Kapitola 3. (20.9. Út)

Etna - Výstup na Mungibeddu není pro slabochy


Mungibeddu znamená v sicilštině Krásná hora, alespoň tak praví Wikipedie a já bych tomu věřila, protože moje znalost italštiny se na různá nářečí, kterých je v Itálii tisíce, bohužel aplikovat moc nedá. A Etna opravdu krásná je. Máme na ní krásný výhled z terasy hotelu a celí natěšení vyrážíme směr parkovistě na Rifugio Sapienza v 1890 m n.m. Z parkoviště vede nahoru lanovka, na kterou ještě navazuje autobus, ale my nejsme žádná másla a vyrážíme pěkně pěšky. Nutno dodat, že o tu celopěší túru jsem stála hlavně já, takže hádejte, komu jako prvnímu došly síly a kdo byl zachránce, který musel celou cestu nést náš společný batoh, ačkoliv jsme se o něj měli střídat? Díky lásko.

Už od dolní stanice je cesta (v našem případě spíše pěšina, protože cesta pro autobusy se moc klikatí) lávovým polem tvořena drobnými, ostrými a pod nohama ujíždějícími kousky lávy. Vegetace je řídká a brzy není už vůbec žádná.

V Piccolo Rifugio (2500 m n.m.) si dáváme sváču a koukáme jak davy turistů přesedají z lanovky do autobusů. Většina to bere přes půjčovnu obuvi a oblečení, protože na vrcholku je zima a přímořští turisté na fakultativním výletu na Etnu nedisponují vhodným obutím ani oblečením (pche, mastňáci).

Zatím co od spodní stanice jsme stoupali sami, tady se již pár dalších pěškošlapajících kolegů najde. Chvíli kráčíme za dvojicí, která má asi pocit, že co je přírody, patří zpět přírodě a vyhazuje z vesela šlupky od banánů do lávového pole. Přemýšlím, že jim udělám přednášku o dekompozici organické hmoty a faktorech nutných pro tyto procesy v různých environmentálních prostředích a hned v zápětí mě štípne vosa. Ano vosa. Nechápu, kde se tam vzala, na celém lávovém poli není jediná rostlina ba ani slunce tu není vidět, jen prach a kamení. Musela přijet lanovkou a autobusem s turisty. Každopádně mě vosa malinko pozdrží a tím nám hříšná dvojice utíká z přednáškového doslechu.

Když vystoupáme na základnu pod Torre del Filosofo (2920 m n.m.) zjišťujeme nemilou věc a to, že na vrchol se nedostaneme. Turisté bez doprovodu smějí pouze na tento vedlejší a dávno vyhaslý kráter (a že jich tam chodí zástupy v husím špalíru). S průvodcem se lze dostat na vrchol, ale taková skupinka vyráží od první lanovky a výstup trvá několik hodin (tuším, že mluvili o osmi, ale to nechápu, co by tam tak dlouho dělali, protože my to nakonec dáváme za necelé 2 hoďky). Zase jsme si nezjistili informace dopředu, ach jo. Ale z druhé strany k nám přijde informace, že pokud chceme jít sami, můžeme. Trochu zvláštní, protože na ohrazení je zákazová cedule v několika jazycích. Stejnou informaci dostává i ona hříšná dekompoziční dvojice, ale za chvíli je vidíme, jak přelézají hrazení (je to jen natažený provaz v úrovni kolen, asi aby se dal snadno přelézt) a vyráží směr vrchol. Správce chaty na to nějak nereaguje, takže se dlouho nerozhodujeme a vyrážíme přes provaz za nimi. Stezka na vrchol je celkem patrná a cestou potkáváme (a necháváme za sebou) ještě dvě dvojice. Vrchol Etny leží zhruba v 3330 m n.m. a výstup malinko ztěžuje ne příliš zpevněná stezka, vítr a také nepříjemný zápach sopečných plynů ve kterých dominuje pach latrín a zkažených vajec – prostě sirovodík.

Vrchol nám ale všechno to cestovní utrpení vynahradí. Nejsme na něm sice úplně sami, ale vzhledem k jeho rozlehlosti to absolutně nevadí. Je to překrásná podívaná na zeleno-žlutá ústí fumarolů a solfatarů, šedavá pole popílku, zabarvenou zeminu, mohutné sloupy dýmu a ostré útvary vyvřelé lávy. Popravdě se to nedá moc popsat, to se musí vidět. Tvar kráteru je rozlehlý, není nijak pravidelný a také se mění jeho výškový profil. Chvíli jej obcházíme, ale nakonec nás koncentrace nedýchatelných plynů v místě hojně posetém fumaroly zaženou se slzami v očích a bolestí v průdušnicích zpět. Ale stojí to rozhodně za to.

Fotek na vrcholu pořídíme hojně a dolu se vracíme trochu jinou stezkou vedoucí přes rozlehlé a vysoké lávové pole plné lávového skla. Když se dostaneme za onu hranci „nevstupovat“, profil povrchu se změní na slušně udusaný a schůdný, a tak již poměrně rychle sestupujeme do údolí k našemu autu a poté již poněkud unaveni míříme směr hotel.

Co se týká nutné výbavy, pro většinu českých turistů celkem samozřejmá pevná obuv, větrovka, šátek/čepice a jídlo a pití. Nic speciálního potřeba není. My sebou sice ještě máme návleky na boty proti lávě, ale ty nakonec využijeme až na úplně jiném vulkánu. Já jsem celou cestu absolvovala v kraťasech a větrovce a bylo mi koncem září na vrcholu akorát. Ale je pravda, že jsme se nezastavili v podstatě ani na chvilku.


V další kapitole >>> Vulcano


VIDEO